Permeabilità e specificità / appropriazioni e identità (1455–1515 ca.). L’affermazione del linguaggio flandro-mediterraneo nel regno catalanoaragonese di Sardegna

The Retable of Saint Bernardino, painted around 1455 for a Franciscan church in Cagliari, cannot be understood solely as a Gothic-Catalan altarpiece. It deserves attention for two attributes: first, its authors – Joan Figuera and Rafael Tomàs – were not local but came from abroad; second, it uses a composite visual language. The painters, though both were Catalans, applied ideas and modes of northern European origin, which were known to them through works such as the paintings of Lluís Dalmau, the Master of the Prado Redemption, and the Master of Collins Hours. The retable thus provides important evidence of the spread and penetration of Flemish-Iberian painting resulting from Sardinia’s geographic situation along the North/South axis, between Flemish inventions and Mediterranean modes. In the southern territories held by the Crown of Aragon (and of Italy), this confluence of styles and iconographic subjects proved valuable to both the monastic orders and the court. The Figuera-Tomàs retable, furthermore, is important also for its connections with manuscript illumination, and, in Aragonese Naples, with Niccolò Colantionio’s Retable of St Vincent Ferrer.

Ústředním tématem článku je retábl sv. Bernardina, objednaný u Joana Figuery a Rafaela Tomàse pro kostel San Francesco di Stampace v Cagliari. Oltářní deska je významná, protože byla vytvořena „cizími“ malíři, kteří do katalánsko-aragonského království přinesli smíšený, „vlámsko- -středomořský“ umělecký jazyk. Figuera a Tomàs pocházeli z katalánského prostředí a „severské“ myšlenky a postupy si pravděpodobně osvojili prostřednictvím děl, jako jsou například obrazy Lluíse Dalmau nebo Mistra Vykoupení v Pradu.

V případě oltáře se tedy nejedná pouze o příklad díla katalánské gotiky, ale také o důležitý artefakt svědčící o dosahu „vlámsko-pyrenejské“ malby. Retábl pak také ukazuje na harmonii, která vznikala na severojižní ose mezi vlámskými inovacemi a jejich středozemskými variantami díky sdílené kulturní geografii, i díky obchodní, politické a diplomatické síti, která spojovala středomořská aragonská panství s Flandry. Oltářní deska je mimo jiné cenná pro významné vazby s retáblem sv. Vicence Ferrerského od Colantonia. Nabízí též příležitost zkoumat souvislosti s rukopisy, obzvláště těmi vyhotovenými pro burgundského vévodu Filipa Dobrého.

Adaptace, které nacházíme na sardinských oltářních deskách, se týkají také Joana Reixacha, i Vergóse, Bartoloméa Bermeja, Jaume Hugueta a Alonsa de Sedano, který pracoval na Mallorce, a jsou důkazem živých kontaktů s východním pobřežím Španělska. Díla zmíněných autorů vedou k zamyšlení nad příhodnými dynamikami propagace určitých svatých kazatelů; nad běžným zobrazováním oblíbených středověkých projevů zbožnosti (poutě, ex vota, kázání); nad společným přijímáním uměleckých materiálů, formátů a technik (oltářní deska, olej a tempera na dřevě, estofado).

Co se týče některých společenských dynamik, autorka článku též upozorňuje na jistou shodu s prostředím a kulturou aragonské Neapole v době Alfonse v. Aragonského. Na ni poukazuje přednostní role žebravých řádů, propagátorů a šiřitelů specifického vlámsko-středomořského uměleckého jazyka, kterýžto je prvkem identity, soudržnosti a blízkosti vkusu Aragonské koruny.