The “Mongrel Style”. One Century of Use and Abuse of Sicilian Syncretism

In what ways has Sicilian medieval architectural syncretism been interpreted historiographically, been exploited politically, and inspired architects and patrons between the nineteenth and twentieth centuries? First, the analysis presented here concentrates on the identification of Sicily in its Norman past and the increasing awareness of its medieval cultural koine. It goes on to explore the various approaches to this architectural heritage in European countries such as France and Germany, which perceived Sicilian syncretism as both “self” and “other”. Texts, buildings and projects that refer to, or are inspired by, the “hybridism” of medieval Sicily are analyzed in light of the great forces that shaped the Western culture of Europe: Nationalism, Orientalism, Imperialism and Nazism. Finally, the article refers to some current interpretations of the hybrid nature of Norman architecture and the meaning of this “diversity”.

Normané a Arabové. Podle orientalisty Francesca Gabrielliho „při pouhém spojení těchto dvou termínů vyskočí jasná jiskra jako při elektrickém kontaktu“. Multikulturalismus normanské Sicílie mnohokrát probouzel kolektivní představivost, byl předmětem historických studií, uměleckých hnutí, architektonických experimentů a literárních děl. Avšak nebylo tomu tak odjakživa. Kdy se zájem o sicilskou architekturu dvanáctého století objevuje, či znovuobjevuje? A jak je tato výjimečná směsice různých uměleckých jazyků vnímána? Proč se stavby jako katedrála v Monreale a Cappella Palatina - modelové památky mezikulturních interakcí středověkého Středomoří, ale také symboly vysoce reprezentativního státního umění - stávají v devatenáctém století vzory k napodobování a oblíbenými referenčními body pro architekty i objednavatele?

Autorka článku zkoumá, jak byl sicilský synkretismus vnímán v historiografii, jak byl využíván politicky a zároveň jako zdroj inspirace pro architekty devatenáctého a dvacátého století. Soustředí se jak na místní kontext, tedy na to, jak Sicílie reflektuje svou vlastní normanskou minulost, tak na mezinárodní přesah tohoto fenoménu. Představuje texty, stavby i projekty, které odkazují na „hybridismus“ středověké Sicílie (který je nejprve opovrhován a následně znovuobjeven, oceňován a uznáván jako charakteristický prvek sicilské kultury, z čehož plyne i pojmenování architektury „sikulo-normanská“), nebo se jím inspirují. Autorka materiál analyzuje ve světle hybných sil, které poznamenaly evropský Západ v devatenáctém a dvacátém století - nacionalismu, orientalismu, imperialismu a nacismu.

Časový horizont pojímá zhruba sto let (1835- 1935): od prvních publikací o sikulo-normanské architektuře a dopadu, který měly na evropskou stavební kulturu a umělecko-historickou debatu, až po rasistický proud nacismu a vztah mezi synkretismem a eklekticismem. Závěrem se autorka věnuje několika aktuálním pohledům na smíšenou povahu normanské architektury a na význam této „různorodosti“.