In 1377, Dubrovnik (Ragusa) was the first city to implement a quarantine during an epidemic, imposing a month-long isolation on all travelers arriving from infected regions. In the following three centuries, the Ragusan anti-plague system came both to reflect and to introduce trends in dealing with disease while at the same time working to preserve commercial trade. Many solutions to contain epidemics were drawn by the Ragusan government, consisting mainly of controlling mobility and imposing spatial confinement. This paper focuses on a series of lazaretto complexes built in the Ragusan territory starting in 1429, when the first design for a confinement building was implemented. Derived from written, visual, and material sources, the examples presented here are subjected to a dual analysis: topographical and typological. Analysis of these complexes’ locations and architectural forms cross-examined against information about their use, has enabled reconstruction of a dynamic system of prevention/care for foreigners/citizens in periods of and between epidemics. Contrary to the previous, more linear chronological interpretation, this approach underlines the parallel use of Ragusan lazaretto complexes according to different functional categories and exigencies.
Dubrovník byl prvním městem, které v roce 1377 zavedlo karanténu a měsíční izolaci pro všechny cestující, kteří přicházeli z oblastí zasažených morem. Po další tři století protimorový systém města nejen reflektoval, ale i zaváděl nové trendy v boji proti nemoci, přičemž hlavní prioritou bylo zachování obchodních aktivit. Místní vláda vypracovala několik řešení k potlačení epidemií, spočívajících v kontrole pohybu a omezení prostoru. Autoři tohoto článku - na základě písemných, obrazových a hmotných pramenů - analyzují řadu karanténních míst a budov v Dubrovníku od čtrnáctého do sedmnáctého století, a to po stránce topografické i typologické.
Pro účely karantény vláda využívala především množství ostrůvků u pobřeží. V roce 1429 bylo rozhodnuto o stavbě nových komplexů pro nakažené či z nákazy podezřelé na ostrůvcích Supetar a Bobara na jižní hranici města. Zpočátku se vláda zaměřila pouze na příchozí z oblastí postižených morem, brzy však vyčlenila několik ostrovů i pro místní obyvatele. S výstavbou lazaretu na poloostrově Danče v polovině patnáctého století byla zařízení pro vnitřní prevenci a léčbu modernizována a soustředěna na předměstí. Autoři se domnívají, že rozhodnutí postavit monumentální víceúčelové lazaretto na ostrově Lokrum naproti městskému přístavu odráží záměr sjednotit dříve oddělené funkce - zadržování lidí a obchodního zboží, místních obyvatel a příchozích cestujících - v bezprostřední blízkosti města.
Ačkoli lazarety na polostrově Danče a na ostrově Lokrum formálně existovaly až do konce republiky (1808), stávaly se stále více nadbytečnými. Již koncem šestnáctého století se systém opět obrátil k vnější prevenci, téměř výhradně spojené s obchodem s Osmanskou říší. Autoři článku ukazují, že realizovaný projekt, koncipovaný jako řada podélných zálivů, vychází ze soudobých obchodních lazaretů Stato da Mar, v nichž byla hlavní náplní dekontaminace dováženého zboží. Rozbor umístění a architektonických forem včetně informací o jejich využití pak autorům umožňuje rekonstrukci komplexního dynamického systému prevence/péče o cizince/občany v obdobích epidemií. Výsledkem je na rozdíl od předchozí, spíše lineární interpretace, zdůraznění paralelního využívání areálů podle různých funkčních kategorií a potřeb.
