Greco-Roman Ornamental Motifs in Armenia and Iran. Commonality and Sustainability of Traditions (5th–11th centuries)

Preview this chapter:

Greco-Roman Ornamental Motifs in Armenia and Iran. Commonality and Sustainability of Traditions (5th–11th centuries), Page 1 of 1

< Previous page | Next page > /docserver/preview/fulltext/10.1484/M.CONVISUP-EB.5.135265/M.CONVISUP-EB.5.135376-1.gif

[

The art of medieval Armenia and neighboring Persia, as it started to take shape around 400, faithfully followed late antique traditions, with the most striking manifestations to be found in ornamentation. Though opposing religions dominated the two realms, the art of Armenia and Persia shows a pronounced common fidelity to Greco-Roman origins in iconography, style, and symbolism, especially in decorative motifs rendered in stone, plaster, and metal. While Armenian and Persian images of acanthus, palmettes, vines, and geometric motifs shared the same fidelity to Hellenistic origins, they also diverged from those antecedents in tandem, showing a common trend toward stylization and geometrization. What emerged by the eleventh century was a complete rejection in both Armenia and Persia of the antique Greco-Roman adherence to nature.

V raně středověkém ornamentálním umění Arménie a Íránu tvořily řecko-římské motivy základ výtvarného jazyka. Akant, palmety, vinná réva, čtyřlístek, meandr (svastika) apod. se vyskytují v odlišných materiálech - v kameni, omítce a kovu - a představují velmi podobné vzory, což svědčí o společných kořenech a aktivních uměleckých kontaktech napříč regionem. Arménie se v tomto smyslu nacházela přesně na průsečíku římského a posléze byzantského kulturního okruhu a íránského světa a hrála roli jakéhosi kulturního prostředníka. Antické základy ornamentálních motivů se zde projevovaly zejména mezi třetím a sedmým stoletím a ve stylizovanější podobě se používaly až do století jedenáctého. Poslední etapa užívání řecko-římských ornamentů v Arménii odpovídá období vlády dynastie Bagratuni, kdy docházelo k vědomému odvolávání na památky sedmého století a sílil také kulturní vliv Byzance, zejména v provincii Tajkh. V raně islámském období v Íránu dlouho přetrvávaly umělecké tradice Sásánovců, které měly silný vliv na formování islámského umění na Blízkém východě. Ve vývoji arménského i íránského středověkého ornamentu se projevila výrazná tendence k (ještě?) větší generalizaci a schematizaci řecko-římských realistických předloh, zejména potom rostlinných motivů. Existují však i nápadné rozdíly. Mezi pátým a jedenáctým stoletím se v Arménii zdobily především vnější fasády kostelů a přísněji se dodržovaly antické zásady střídmé výzdoby, která zdůrazňovala pouze významné části staveb. V sásánovské architektuře se výzdoba soustředila do interiérů, zejména pak paláců, a byla vyvedená v omítce. Na základě toho se v Íránu již v období šestého a sedmého století objevila tendence pokrývat stěny souvislým kobercovým ornamentem, který se později stal charakteristickým rysem islámského umění. K podobné proměně ornamentu došlo i v arménském umění třináctého a čtrnáctého století, kdy se ornament stával postupně abstraktnějším, geometričtějším a plošnějším, což již bylo na hony vzdáleno antickým uměleckým tradicím.