Site-Worship and the Iconopoietic Power of Kinetic Devotions

In what ways might medieval believers' physical experience of holy sites have contributed to and altered or reshaped those sites' cultic physiognomy? This paper offers three case studies: the Hodegon monastery in Constantinople, the church of Our Lady of Montserrat near Barcelona, and the holy circuits of Mount Sinai. At these sites – where the faithful encountered a spring's healing water, a mountainous landscape, and a network of memorial places – the original cultic focus came over time to be partly or thoroughly supplanted by images deemed to possess specific worship-worthiness. The analysis raises questions about the extent to which the expectation or desire to see, enhanced by hard physical exertion, might have encouraged medieval pilgrims to single out, distinguish, and give shape to figurative objects, a process that deepened the sensory, visual experience of site-bound holiness.

Autor článku analyzuje způsoby, kterými fyzická zkušenost věřících na svatých místech přispěla ke změně či přetvoření kultovní fyziognomie těchto míst tím, že přesunula ohnisko uctívání od posvátné hmoty k figurativním předmětům. Ve všech třech sledovaných případech uctívání – u pramene Hodegon v Konstantinopoli, v kostele Naší paní v Montserratu poblíž Barcelony a na posvátné okružní cestě na horu Sinaj – hrají obrazy nejednoznačnou roli, neboť se objevují jako vizuální doplnění už existujících poutních míst. Zdá se, že v mnoha ohledech existuje spojitost mezi zvýšenou návštěvností svatého místa, ritualizovaným vykonáváním projevů úcty jako završením fyzicky namáhavé pouti a inscenací figurativního prvku. Poté, co je figurativní prvek použit jako cíl, na který se soustředí pohledy věřících, získává postupně vlastní kultovní identitu jako adresát kolektivních i individuálních modliteb. Můžeme se tedy ptát, zda v podobných případech vystavení obrazů nemělo sloužit jako odpověď na poutníkovo hledání přímější účasti na svatosti místa s jeho memoriálními a charismatickými asociacemi.

Je možné tvrdit, že touha a očekávání viděného, umocněné náročným fyzickým pohybem, mohly vést poutníky k tomu, aby vybrali a vytvořili figurativní předměty, které jim umožňovaly hlubší, vizuální a smyslový přístup k posvátnu? Na tuto otázku neexistuje jasná odpověď. Zní totiž ano i ne. Vznik obrazů v podobných kontextech je zajisté výsledkem dlouhého a komplexního procesu, na němž se podílí mnoho faktorů. Těžko lze popřít, že významnou roli v utváření zkušenosti poutníků na svatých místech hráli průvodci – například konstantinopolští hodigoi, mniši a bratrstvo z Montserratu nebo ductores, k nimž patřili mniši i beduíni na hoře Sinaj.

Citlivost a vnímavost zbožných návštěvníků ke vkládání významu vázaného k určitému místu do obrazů je jevem, který je třeba zkoumat v souvislosti se středověkým fenoménem kultu. Ten, kdo usoudil, že přítomnost figurativního předmětu pomůže soustředit úctu poutníků, pravděpodobně předpokládal, že návštěvníci budou reagovat pozitivně na veřejné vystavení předmětu i na to, že bude označen jako hodný uctívání. V tomto smyslu je vhodné mluvit o ikonopoietické moci pouti: pokud se itinerář ukázal jako obzvláště náročný nebo se do něj vkládala zvláštní očekávání, chtěli ti, kteří se vydali na cestu, o to více projevit svou zbožnost. Možnost důkladně si prohlédnout zázračnou podobu vlastnoručního díla sv. Lukáše, acheiropoietonu či posvátného otisku, byla pravděpodobně nejlepší odměnou za jejich úsilí.