Iconic Presences. Late Roman Consuls as Imperial Images

As Late Roman society reorganized itself around the person of the ruler, the consulate gained a special importance in the new social order. From the fourth century to the sixth, the consulate was held by emperors, high-ranking members of the imperial family, caesars, as well as a number of high-ranking officials who had either distinguished themselves in the service of emperors or who came from prominent aristocratic families. These individuals' consular responsibilities were limited mostly to the presentation of games and distribution of largesse. At the same time, this article argues, a further important aspect of the office for non-imperial consuls was to reproduce, or evoke, the physical presence of the ruling emperor, particularly his theophanic dimension. The text explores the strategy used to promote the living consul as iconic, in the sense of reproducing the imperial presence qua image of the divine.

Když se římská společnost přeorganizovala kolem osoby panovníka, konzulát získal v nové společenské dynamice zvláštní funkci. Od čtvrtého do šestého století byli ve funkci konzula císařové, důležití členové císařské rodiny, césaři i velký počet vysokých úředníků, kteří se buď vyznamenali ve službě nebo byli zástupci prominentních aristokratických rodin. Zodpovědnost konzulů se většinou omezovala na financování her, charitu a mecenášství. Autor však uvádí další důležitý aspekt úřadu konzula – úkol "reprodukovat" fyzickou přítomnost vládnoucího císaře, a to především teofanickou dimenzi této přítomnosti, kterou panovník nabyl v pozdní antice. Tato funkce tak byla jistým způsobem podobná funkci císařského portrétu. Ztotožnění konzula s císařem bylo dosaženo řadou způsobů, které umožňovaly konzulovi nabýt to, co Hans Belting označil jako "ikonická přítomnost", tedy přítomnost "v obraze a jako obraz".

Autor článku zkoumá strategie použité k představování živého konzula coby ikonické osoby, ve smyslu reprodukování císařské přítomnosti jako obrazu boha. Tohoto dvojího odkazu – současně na obraz žijícího císaře i na obraz boha – bylo dosaženo pomocí metod sebeprezentace, které používali samotní císaři, ale i biskupové. Autor tak vrhá světlo na obecnou strategii, která měla v pozdní antice podnítit diváky k vnímání živých osob jako osob ikonických.

Materiální kontext konzulova vystupování na veřejnosti i estetický efekt jeho těla připomínající sochu přitahoval pozornost diváků. A v hierarchické dynamice, která odrážela princip uspořádání pozdně římské společnosti, odkazoval dále k císaři. I když i zástupci jiných vysokých úřadů mohli získat právo sedět ve středu tribuny během her nebo se odívat do purpuru, konzulát měl imperiální dimenzi, která jiným funkcím chyběla. Skrze blízký vztah a případné překrývání císařské moci a konzulátu i skrze kumulativní efekt gest a postojů, které byly v dané době vnímané jako císařské par excelence, imperiální dimenze konzulátu způsobila, že se postava konzula překrývala s postavou císaře více než postavy jiných vysokých úředníků.