Ritual Drama and Dramatic Ritual in Spanish Sacramental Plays. La Margarita Preciosa (1616) Between Procession and Stage

In Spanish early modernity, a theatre genre deeply embedded in Catholic material religion and cult of images rose to popularity and saw an aesthetic proliferation, while iconoclast tendencies in the north-west dominated a fundamental change in media and representation culture. During Corpus Christi celebrations, the so-called auto sacramentales – a form of liturgical drama descending from medieval mummery and morality plays – addressed the staging of the Eucharistic miracle. This essay explores how ritual and theatre, as forms of cultural performance, share a common nucleus that also applies to walking ceremonies with images. Likewise, sacramental drama in its liminality can only be explained with reference to its pragmatic religious context in Eucharistic ritual and processions. A juxtaposition of the poetics of transubstantiation in allegorical performance and the mediation of Eucharistic and image presence in Corpus processions aims to differentiate the varieties of presence in sacramental theatre.

Španělské sakrální hry, autos sacramentales, které byly předváděny po procesích Božího těla, jsou jedním z příkladů používání obrazů a prezentace svatých forem (holy formes) v západní křesťanské kultuře raného novověku. Jako žánr uvádějí kulturní performance na scénu paradigma obrazu Eucharistie (Lidov). Tím se zpřítomňuje tělo Kristovo v rétorických a dramaturgických rovinách. Jde o součást komplexního procesu, který zprostředkovává posvátno a který vytváří i kolektivní posvátný prostor. Autorka přemýšlí o antropologických pojmech Victora Turnera liminalita a communitas v souvislosti s rituálním dramatem a dramatickéým rituálem. Pomocí těchto pojmů zkoumá kombinaci katolického procesí s obrazy a ukázkového barokního liturgického dramatu, kterým byla La Margarita Preciosa (1616) Lopeho de Vegy. Po krátkém uvedení do literární historie tohoto divadelního žánru i do souvislostí dramatu s dogmatem transsubstanciace a s ikonofilní protireformací ve zlatém období Španělska (Siglo del Oro) popisuje autorka procesí na svátek Božího těla z hlediska aspektů dramatizace a vtělení. Zvláštní pozornost věnuje počátku a ukončení eucharistické přítomnosti při oslavě hostie a obrazové přítomnosti v sochách světců, které byly nošeny v průvodu. Procesí je chápáno jako příprava prostoru k divadelnímu představení. Obrazy jsou nejdříve oživovány tím, že jsou neseny, a následně přicházejí k životu na scéně jako "alegorické sochy" (Krauss).

Ve druhé části článku analyzuje autorka inscenaci sakrální hry jako rituálního dramatu. Zaměřuje se na liturgický rámec i fyzickou přítomnost herců, kteří zpřítomňují principy i protagonisty křesťanského mýtu, včetně postavy samotného Krista. V emblematické Lopeho hře se hostie mění v bílou květinu, která se prostřednictvím narativních a scénických technik dále mění v trojrozměrnou perlu představující zahalené Kristovo tělo. Tuto reprezentativní strategii lze nejlépe vysvětlit jako sakrální znázornění, které využívá principy zdvojení a proměňování. Autorka navrhuje studovat zmíněné tropy jako poetiku transsubstanciace, která jako dramatický prostředek na podporu hieroplastického vnímání navozuje tělesnou zkušenost neznázornitelného Boha. Různé způsoby přítomnosti, jako je eucharistická přítomnost, přítomnost obrazu a fyzická spolu-přítomnost herců i diváků se mohou v sakrálním divadle spojit skrze vzájemně se doplňující média sakramentální reprezentace.