oa The New Zion of Ot’kht’a

The lavra of Ot’kht’a Eklesia and its twin monastery at Parkhali are located in an isolated, mountainous area of present-day north-east Turkey, which, in the ninth-tenth century, gradually emerged as the politically de facto independent kingdom of Tao-Klarjet’i and as a stronghold of Georgian culture. Both lavras were established on the steep slopes of valleys carved by the tributaries of the Çoruh (Č’orox’i) river by Georgian monks seeking for those “deserts” that, in their opinion, God had reserved to them since the Creation of the world. Thanks to the support of David iii the Curopalates, the churches of Ot’kht’a and Parkhali erected in monumental dimensions and lavishly decorated with a complex, almost identical program of mural paintings in the apses. The present paper aims to show to what extent images could reflect the monastic view of their relationship with the natural world in terms of Biblical allegorism. In particular, it lays emphasis on the multi-layered symbolism associated with the “Holy Zion” - notion and the different ritual, performative, and visual strategies whereby site-bound holiness came to be materially evoked.

Ot’kht’a Eklesia a její dvojče, klášter v Parkhali, se nacházejí v izolované hornaté oblasti dnešního severovýchodního Turecka, která se v devátém až desátém století stala postupně politicky de facto nezávislým královstvím Tao-Klarjet’i a střediskem gruzínské kultury. Obě lávry byly postaveny na strmých svazích údolí vyhloubených přítoky řeky Çoruh (Č’orox’i) gruzínskými mnichy hledajícími ony „pustiny“, o kterých věřili, že jsou pro ně Bohem vyhrazené již od stvoření světa. Monumentální rozměry a okázalé, téměř identické nástěnné malby v apsidách obou kostelů bylo možné realizovat díky podpoře krále Davida iii. Kuropalata. Tento článek ukazuje, do jaké míry mohly obrazy reflektovat klášterní pohled na vztah k přírodě ve smyslu biblického alegorismu. Důraz klade zejména na mnohovrstevnatý symbolismus spojený s představou posvátné hory Sion a strategie sloužící k materiální evokaci posvátnosti vázané na konkrétní místo.

Pustiny byly pro svou opuštěnost, oddělenosta nepřístupnost vyhledávaným místem pro ty, kteří toužili nalézt útočiště před světem a jeho pokušeními. Oceňovány však byly také pro svou horskou polohu. Tento článek se zaměřuje obzvláště na všudypřítomnost toposu hory v kontextu klášterní kultury, nejen jako symbolu mnišského hledání, ale také jako klíčového prvku náboženského prožitku, což je ilustrováno na příkladu konání liturgie Proměnění Páně na jednom z vrcholů nedalekých hor.

Tento symbolismus je jasně vidět na dochova-ném programu nástěnných maleb v Ot’kht’a a Parkhali, jak je známe z fotografií pořízených na začátku dvacátého století. Nejpoutavějším prvkem apsidové výzdoby je kompozice zobrazující personifikaci Sionu, která drží model kostela a tyčí se nad postavami Mojžíše a Árona. Zatímco Mojžíš přijímá Boží zákony na vrcholu hory Oreb, Áron vykonává úlitbu na mosazném oltáři před vstupem do stanu úmluvy, který připomíná horu. Poselství spočívá v tom, že božské zjevení a obřadní pravidla zavedená na hoře Sinaj jsou nyní nahrazena založením nového sídla Božího v ecclesii, kterou představuje bazilika na hoře Sion v Jeruzalémě. Ta bývá oslavována jako „matka všech kostelů“, protože nahradila původní starozákonní chrám. Sion je často zmiňován v liturgických formulích a přidružených hymnech zejména v souvislosti s dedikací kostelů: každý kostel (nejen v Gruzii, ale i v širším blízkovýchodním a podkavkazském kontextu) tak byl během své dedikace symbolicky proměněn v Nový Sion a skutečný Chrám.

Model, který v levé ruce drží personifikace Sionu na malbě v Ot’kht’a je nepochybně replikou klášterního kostela, jež naznačuje, že se tato konkrétní budova stává Novým Sionem. Tuto souvislost posiluje i poloha kostela v centru rozsáhlé lávry na úpatí posvátné hory, což pak hraje roli i v tom, jakým způsobem je koncipován výhled z centrálního okna stavby. Jeho úzký, vyvýšený otvor s půlkruhovým záklenkem rámuje část skalní stěny na opačné straně, která tak vizuálně komunikuje s přilehlými obrazy. Symbolická pustina, kterou obývali na severních a jižních svazích gruzínští mniši a na východní straně mniši arménští, tak byla oslavována jako symbol duchovního povznesení, jako posvátná hora, na které byly, jak se píše v Žalmu 86, 1 a opakuje také v dedikačních obřadech, trvale založeny brány Sionu.