Hic situs est sanctus. L’arca di San Basso a Termoli, fra testo e contesto

The thirteenth-century Cathedral of Termoli houses the sarcophagus of Saint Bassus, a significant medieval artifact made for the remains of the legendary martyr venerated as the city’s patron and discovered beneath the church’s choir in 1761. While the fortuitous inventio opened many historical questions, the sarcophagus itself has never been considered a key element of the hagiography. Reconstructing the developments that took the cult of Saint Bassus from celebration to oblivion, this paper analyses the sarcophagus’s stylistic and contextual attributes. Its semicircular cover, ornamented with angular acroteria, bears elegantly inscribed hexametric verses dedicated to the saint: the text reveals the previously unknown names of the poet and the sculptor. This study offers new evidence for the artists’ whereabouts at the time of the cathedral’s construction. It also reconstructs the epigraphic setting of the tomb, which was surrounded by inscriptions composed both to signalize and validate the presence of the relics, and to praise the memory of the city’s patron. While the physical appearance of the sarcophagus recalls those of Late Antiquity, epigraphic and textual analysis date the object to the thirteenth century – i.e. much later than the time of Bassus’s martyrdom. This hypothesis opens many questions: why was a medieval funerary object created in this all’antica style? What was the historical and cultural context underlying the creation of the poem to Saint Bassus? And finally, given that its origins remain unclear, where and how did the cult of the saint in Termoli first emerge? In answering these questions, this paper reveals the necessity of interdisciplinary exchanges with literary, philological, and historical scholarship, and offers new insights on the remnants of the intellectual Hohenstaufen circles in Southeastern Italy.

Malý slonovinový sarkofág sv. Bassa byl vyroben, aby schraňoval ostatky patrona města Termoli. Našel jej v roce 1761, pravděpodobně náhodou, biskup Tomaso Giannelli během přestavby katedrály. Pravost relikvií byla brzy potvrzena řadou nápisů včetně básně oslavující světce vyryté přímo do víka sarkofágu.

Hlavním záměrem autora je představit vůbec první analýzu předmětu, a to v kontextu jeho nalezení v osmnáctém století a v kontextu epigrafických svědectví rozmístěných kolem hrobky. Sarkofág, který až doposud nebyl studován, autor analyzuje spolu s materiálními, formálními, epigrafickými i textovými prvky. Z toho přístupu vyplývají nové hypotézy týkající se jak událostí spojených s kultem světce, tak intelektuálního pozadí objednávky.

O sv. Bassovi je známo, že byl biskupem a mučedníkem, avšak původ jeho kultu v Termoli je neznámý. Kolem postavy patrona vyrostla obsáhlá hagiografická literatura lokálního charakteru. I přes několik důkladných historických a antropologických analýz však zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Analýzy se nevěnují pohřební urně, která byla v určitý moment ukryta do podloží katedrály. Díky konzultaci nevydaných pramenů z Archivio Segreto Vaticano a Archivio Storico Diocesano di Larino mohl autor rekonstruovat nejen okolnosti inventio, ale také intelektuální a spirituální ovzduší kolem objevení uctívaného těla. Mohl tak formulovat nové hypotézy o translaci relikvií a jejich ukrytí.

Formální analýza zařazuje dílo mezi sarkofágy ve tvaru truhly s víkem s akroterii, které byly, počínaje známými ravennskými příklady, poměrně rozšířené v oblasti Jaderského moře. Malé rozměry sarkofágu však nutí považovat jej za křížence pravého sarkofágu a urny-relikviáře, vyrobeného pravděpodobně podle starých kritérií, aby tak byla podtržena dlouhá tradice uložení ostatků v Termoli i pravost relikvií, na něž si dělala nárok i jiná města Jadranu s podobnými ostatky. Tím by se vysvětlilo rozhodnutí vytvořit ve zmenšeném měřítku sarkofág takového typu, který byl v oblasti Jaderského moře dobře znám již od pozdní antiky.

K této hypotéze se připojuje též studium nápisů. Jejich scénografické rozložení na místě uložení se projevuje jako účelné při odhalení a určení pravosti relikvií, ke kterému dochází též skrze kombinaci epitafu a endotafu, umístěných vně a uvnitř sarkofágu. Autor zkoumá především oslavnou báseň vyrytou na sarkofágu, složenou básníkem jménem Sabilo. Ten by mohl být s velkou pravděpodobností identifikován s osobou žijící v Termoli v první polovině třináctého století, zmiňovanou v několika anjouovských listinách. Tuto dataci potvrzuje srovnání s nápisy odkazujícími k prvním architektonickým podnikům Fridricha ii. Textová analýza oslavné básně nabízí další úvahy o literárním vzdělání jejího autora a o tom, že jej pravděpodobně nabyl v intelektuálním prostředí ovlivněném produkcí kurie.

Tím se vykresluje jedinečný kontext, v němž byl vzhled sarkofágu pravděpodobně připraven souběžně se stavbou nové katedrály. V rámci materiální i duchovní obnovy diecéze Termoli se stala stavba i patronovy ostatky předmětem skutečné monumentalizace za účasti umělců a vzdělanců blízkých švábskému dvoru.