Echi bizantini nell’architettura rupestre pugliese. L’esempio della chiesa di Lama d’Antico a Fasano (Brindisi)

Architectural analysis shows that the rock church of Lama d’Antico in Fasano in Puglia is an outstanding example of the fusion of traditional local elements and Byzantine influences. Lama d’Antico is a village in a small settlement consisting of caves formed in a fluvial depression (lama), in the region of Brindisi that provided habitation and production spaces. Archaeological surveys conclude that the village was inhabited between 900 and 1300. That the Pugliese stonecutters who fashioned the cave church were subject to Byzantine influence is evident particularly in the church’s plan, which consists of two apses joined in a crosscutting square – a plan common in Puglia’s rock churches. The same arrangement appears in many churches in the Byzantine Empire’s outlying provinces between the ninth and twelfth centuries.

Skalní architektura představuje jeden z osobitých rysů několika oblastí jižní Itálie, obzvláště regionu Apulie. Nachází se zde mnoho kostelů s freskami z období mezi desátým a patnáctým stoletím. Přestože původ většiny děl je možné vysledovat v práci místních dílen, je zjevný také vliv byzantského umění. Ten zajisté vyplývá z přítomnosti řeckého obyvatelstva v Apulii - jedné z nejokrajovějších provincií Východořímské říše. Právě řecké obyvatelstvo mezi devátým a jedenáctým stoletím napomohlo rozšíření na Východě vytvořených forem a modelů do umělecké produkce jižní Itálie. Tato provázanost, jasněji viditelná v dekoraci, se projevuje také na úrovni architektury v některých skalních kostelích; planimetrické zakotvení často odráží kromě místních charakteristických prvků také modely budov sub divo.

Výjimečným případem, který velmi dobře dokládá silný řecký prvek hluboce zakořeněný v umělecké tradici Apulie dvanáctého a třináctého století, je skalní kostel Lama d’Antico v blízkosti Fasana (br). Kostel je začleněný do malé osady sestávající z jeskyní, vybudované v nížině říčního původu nazývané „lama“, která byla obývaná mezi desátým a čtrnáctým stoletím. Experimentování, které osobitým způsobem charakterizuje skalní architekturu, zde pravděpodobně dosahuje jednoho ze svých pomyslných vrcholů, a to jak na úrovni konstrukce, tak architektonického tvarosloví. Spojuje totiž planimetrická schémata stavěné architektury s technikou architektury skalní, která hmotu odebírá, místo aby ji přidávala. Toto spojení vytváří příležitosti pro nejrůznější architektonická řešení.

Autor článku skrze analýzu architektury ukazuje, nakolik tato doposud málo známá památka představuje výjimečný příklad soužití prvků místní i příchozí tradice. První vychází ze znalostí kameníků hloubících jeskyně, obeznámených s prací s kamenem a zaměstnaných na různých stavbách, které mezi jedenáctým a třináctým stoletím přetvářely panorama apulijských měst i venkova. Vedle nich stojí importované a částečně zděděné vlivy ze světa řecko-byzantského, které se naopak projevují v návrzích příznačných ikonografických schémat rozšířenějších v regionálním měřítku. Takovými jsou například model kostela se dvěma dvouabsidovými loděmi, či v jižní Itálii méně zastoupený model na půdorysu řeckého kříže, který naopak představuje jedno z nejrozšířenějších architektonických řešení v okrajových provinciích byzantské říše od konce devátého století po století dvanácté.