Interazioni del sacro. Forme e modelli di culto nella pittura bizantina di Puglia

To trace unusual connections in the Byzantine wall paintings of monuments around Salento in both their local and broader, Mediterranean-basin dimensions, this study considers paintings in constructed as well as rock-cut churches, mainly in the areas of Lecce and Taranto. Three aspects of painted decoration are investigated: (1) visual strategies of sacred images in their functions both within architectural structures and in relation to entire iconographical program(s); (2) visual responses to sainthood as specifically Byzantine, as well as cultural, and identity trademarks of the region, and; (3) the contribution of ornamental decoration as a multi-referenced element in the Mediterranean region. Comparisons with other southern Italian and Byzantine examples – mainly Macedonian – are proposed in order to argue inner and outer relations, particularly referring to iconographic and stylistic analyses.

Autorka článku se zaměřuje na byzantskou nástěnnou malbu v Apulii v období od desátého do čtrnáctého století. Jejím cílem je objasnit volby a strategie znázorňování posvátna, a to ve vnitřních souvislostech (v rámci regionu a jižní Itálie) i v souvislostech vnějších (především ve vztahu k obrazové produkci Byzantské říše na opačné straně Jaderského moře). Zároveň chce objasnit prvky, které odkazují k jiným kulturám Středomoří. V tomto kontextu bere v úvahu dekoraci jak skalních, tak stavěných kostelů a poukazuje na následující tři aspekty: (1) strategie výzdoby; (2) volba sanktorálu; (3) význam dekorací majících zvláštní vztah k cizím elementům.

Co se strategií výzdoby týče, vykazují ikonografické programy skalních kostelů Apulie model rovnoběžného rozmístění podle vyobrazení přihlížejících svatých. Scény narativního charakteru jsou vzácné. Zmíněné pravidlo ovšem potvrzuje několik důležitých výjimek - především několik tarentských krypt, na něž kritika téměř zapomněla, ale které si zaslouží přezkoumání. Výzkum napříč několika případovými studiemi umožňuje načrtnout mapu rozmístění figurativních témat: Salento ve skalnaté krajině Lecce upřednostňuje přehlídku svatých; tarentský region dynamicky střídá samostatně stojící postavy a christologické scény; Brindisi je proměnlivým územím přechodu mezi oběma způsoby s mimořádným zaměřením na hagiografické cykly (- téměř ikony). Zdá se, že výrazněji se však návaznost na byzantský kánon projevuje v tradici výzdoby nadzemních kostelů.

Taktéž ve výběru svatých, pravém zrcadle kultovního úspěchu určitých svátků, je patrná hluboká souvislost a nepřetržitý dialog mezi Východem a Západem, pro něž je Apulie, mimo jiné díky své zeměpisné poloze, přednostním jevištěm. V tomto kontextu by se neměl opomenout prvek epigrafický, který byzantský obraz v Apulii velmi často doprovází. Na jižním cípu regionu bývá převážně řecký, ale směrem z regionu se postupně mísí řečtina s latinou - a to podle stratifikace řídící se jak chronologickým postupem malířských palimpsestů, tak historickým kontextem. Někdy zanedbávaný, ale zajisté zasluhující pozornost pro své četné podoby v apulijské byzantské malbě, je prvek ornamentální. Rozeznáváme jej ve dvou hlavních podobách: (1) ve východním přínosu islámského původu, který nabízejí tzv. pseudo-kufické nápisy podtrhující architektonické prvky nebo zdobící oblečení a výstroj jednotlivých osob v dílčích scénách; (2) v pozdější malované architektuře (ne dříve než ve třináctém století), která ukazuje přiblížení umělecké kultury Apulie módě a modelům středověkého Západu.