Artistic Exchange Between Dubrovnik and Naples in the Time of Alfonso d’Aragona

Studies of political and commercial contacts as well as transits between Dubrovnik and Naples in the mid-fifteenth century help explain how the personal contacts of several important artists with the high-ranking persons in Dubrovnik and Naples built careers on both sides of the Adriatic. This paper examines three illustrative cases. In 1436, with the mediation of Giacomo Cotrugli, a merchant and Ragusan consul of Joanna d’Anjou, the engineer Onofrio di Giordano della Cava, arrived from Naples in Dubrovnik. Onofrio worked in Dubrovnik for seven years on water supply, the Rector’s palace, and fortifications; in 1443, Alfonso of Aragon summoned him back to Naples to work on the Castelnuovo. Guglielmo Monaco, a renowned clockmaker and bronze founder, is documented in Dubrovnik in 1442-1444 and in Naples from 1451 on. And Pietro di Martino da Milano (in Dubrovnik 1439-1452), a sculptor and a friend of Gugliemo as well as a close associate of Onofrio, was invited to Naples by Alfonso in 1452. What emerges is a trans-Adriatic “community” of artists with entrepreneurial and social support.

V roce 1436 dorazil na doporučení Giacoma Cotrugliho z Neapole do Dubrovníka obchodník a dubrovnický konzul Johany ii. Neapolské, inženýr Onofrio di Giordano della Cava se svými spolupracovníky. Na konci května 1436 jej přivítal rektor a Malá rada „magistros qui venerunt de partibus Appulee“, kteří byli pověřeni vybudováním nového akvaduktu a několika dalšími projekty. Onofrio zůstal v Dubrovníku do roku 1443, kdy jej spolu s dalšími mistry původem z Cavy Alfonso v. Aragonský po triumfálním vpádu do Neapole zaměstnal na svém sídle v Castelnuovu. Proslulý výrobce hodin a slévač bronzu Guglielmo dello Monaco z Paříže, jehož přítomnost v Dubrovníku je doložená mezi lety 1442 a 1444, pracoval v Neapoli od roku 1451. Pietro da Martino da Milano, sochař a přítel Guglielma a zároveň blízký spolupracovník Onofria při stavbě zásobárny vody i přestavbě Rektorova paláce v Dubrovníku, byl do Neapole pozván v roce 1452. V červnu stejného roku napsal Alfonso žádost dubrovnické vládě, aby povolila Pietrovi a jeho rodině přijet do Neapole. Na základě této žádosti Pietro v následujících letech pracoval na Vítězném oblouku hradu Castelnuovo.

Pohyb umělců a řemeslníků mezi Neapolí a Dubrovníkem ve čtyřicátých a padesátých letech patnáctého století otevírá několik zajíma- vých otázek týkajících se patronátu a problematiky centra a periferie. Jelikož vztahy Dubrovníku a jižní Itálie byly diskutovány jen zřídka, situace zůstává nejasná. Článek se věnuje umělecké migraci a politickým a obchodním kontaktům mezi Dubrovníkem a Neapolí od třicátých do padesátých let patnáctého století. Autorka se pokouší vysvětlit, jak osobní kontakt mezi tehdejšími nejvýznamnějšími dubrovnickými umělci a jejich vztahy k elitám a obchodníkům v Dubrovníku i Neapoli pomohly vydláždit cestu jejich kariéře, která je dovedla až na druhý břeh Jaderského moře.

Objasnění původu i formace mistrů z Castelnuova, jejichž fortuna critica je doposud spíš skromná, napomůže také přiblížit umělecký vkus a požadavky Alfonse v. Aragonského. Neméně důležitá je též skutečnost, že Alfonsova poptávka po nejlepších umělcích z Dubrovníku plně odpovídá jeho snaze přivést nejslavnější umělce své doby, včetně Donatella, na svůj dvůr v Neapoli.