oa Landscapes of the Past. Interactions with Prehistoric Monuments and Early Medieval Conversion Practices Between Sardinia and the British Isles

In some peripheral parts of Europe, prehistoric menhirs, dolmens, henges, and other megalithic constructions made such strong marks on the terrain that they became integral to the landscape. In the Middle Ages, such monuments were often used as landmarks or boundary markers and, indeed, ended up in coeval descriptions of the territory. In some instances, prehistoric monuments were Christianized to promote the conversion of “pagan” populations; in other cases, they stimulated the creation of stone artifacts - stelae, crosses, standing stones - that might have been used as well as instruments of conversion. The investigation in this article revolves around analysis of the landscape of Sardinia, medieval descriptions of Sardinia’s terrain, and examination of some early medieval stone artifacts there. Parallels found in similar contexts in the British Isles are also considered.

Tento článek zkoumá středověké vnímání pravěkého dědictví v některých okrajových oblastech Evropy. Menhiry, dolmeny, kamenné monumenty typu henge a další megalitické stavby totiž zanechaly v krajině tak výraznou stopu, že se staly její nedílnou součástí. Ve středověku se z nich často stávaly důležité orientační body nebo hraniční značky, a dostaly se tak do soudobých dokumentů popisujících daná území. Tyto pravěké památky byly v některých případech pokřesťanštěny, aby podpořily proces obrácení pohanského obyvatelstva na novou víru. Jindy podnítily vznik kamenných artefaktů (stél, křížů, stojících kamenů), které mohly sloužit i jako nástroje konverze.

Autor studie se zaměřuje především na středověkou krajinu Sardinie. Některé písemné prameny z tohoto ostrova, zejména klášterní záznamy - rejstříky zvané condaghes - obsahují popisy území, které jasně ukazují, že pravěké památky často sloužily jako orientační body v krajině. Megalitické věže z doby bronzové známé jako nuraghy a skalní či podzemní nekropole zvané domus de janas (domy víl) měly potenciál posvěcovat své okolí, jak dokládají případy znovuvyužití těchto staveb jako křesťanských pohřebišť nebo skalních kostelů v raném středověku. Tuto středověkou recyklaci prostoru lze demonstrovat na příkladech nuraghů ve vesnici Siurgus Donigala, na vyhloubené skále známé jako Su Crastu di Santu Liseu (skála sv. Elíši) a tzv. hrobce náčelníka v Sant’Andrea Priu. Intenzivní dialog mezi středověkým člověkem a pravěkými památkami dal na Sardinii podnět k vytvoření nových čistě křesťanských kamenných monumentů s vytesanými křesťanskými symboly. Funkce těchto artefaktů se pravděpodobně vztahuje k pokusům o christianizaci některých horských oblastí ve vnitrozemí ostrova, které byly obývány nekřesťanským obyvatelstvem ještě na počátku sedmého století. O tom svědčí dopisy papeže Řehoře Velikého, který kolem roku 600 odsuzoval místní praxi uctívání „dřeva a kamenů“.

Podobně se papež vyjadřoval i na adresu Britonů v Anglii. Stejně jako na Sardinii je i zde (a také ve Skotsku a Irsku) doloženo opětovné využívání a pokřesťanšťování pravěkých kamenů a monumentů. I v těchto oblastech lidé v raném středověku vztyčovali kameny nebo volně stojící kříže, které měly stejnou funkci jako monumenty z dřívějších dob, sloužily tedy jako orientační body a sakralizovaly okolní území. Bez ohledu na svou specifickou funkci byly tyto památky (stejně jako dnes) v hlubokém dialogu s okolní krajinou, která se v průběhu staletí neustále proměňovala (a proměňuje se dodnes).