Paesaggio sacro e cultura visiva. Le pitture della chiesa inferiore del Sacro Speco di Subiaco

Sacred Landscape and Visual Culture. The Paintings of the Lower Church of the Sacro Speco at Subiaco - The purpose of this article is to investigate the emergence of landscape in visual discourses. The subject of this research is the territory of Subiaco and - more specifically - the monastery of the Sacro Speco, built on the site of St Benedict’s hermitage. It is here, in the vast decorative cycle directed by Magister Conxolus at the end of the thirteenth century, that the “sacred landscape” of Subiaco is bent by the monastic community to claim its possession. Benedict is always portrayed inside his Grotto - which becomes a veritable “attribute” of the saint - and the same discourse also includes the portrayal of Chelidonia, a Benedictine hermit nun who lived between the eleventh and twelfth centuries. Through the experiences of the two saints, the landscape becomes sacralised and acquires an identity value for the Benedictine community which lives there. In this context, the figures of Benedict and Chelidonia create a visual bridge to Francis and Clare, and the frescoes becomes a Benedictine response to the “Franciscan challenge”.

Svým zaměřením se tento článek připojuje k rozsáhlé badatelské debatě o sakralizované krajině, konkrétněji však zkoumá počátky tohoto tématu v uměleckém projevu. Autor studie se zaměřuje na klášter Sacro Speco v Subiacu, který byl postavený na místě, kde sv. Benedikt z Nursie strávil první tři roky svého poustevnického života. Nástěnné malby v tzv. dolním kostele kláštera, které na konci třináctého století vytvořil Magister Conxolus a jeho dílna, umožňují sledovat dopad středověkých představ o krajině na estetické volby. Grotta, v níž sv. Benedikt žil, má totiž v ikonografickém programu ústřední postavení, s jakým se v jiných cyklech o tomto světci nesetkáváme, což dokládají i fresky zdobící průčelí nedalekého opatství sv. Scholastiky v Subiacu. Tento jedinečný ikonografický prvek maleb má podle autora článku dvě příčiny. Za prvé, místo poznamenané posvátnou přítomností sv. Benedikta se nachází ve specifickém prostředí, ve kterém hraje krajina zásadní roli. Za druhé, Sacro Speco je jak klášterem, tak svatyní, tedy posvátným místem spojeným se zázračnými událostmi ze života (nejen) sv. Benedikta.

Souvislosti mezi jeskyní a prožitkem posvátna nacházíme také v životě benediktinské poustevnice Chelidonie, která žila v jedenáctém až dvanáctém století v Subiacu. Právě té je věnována votivní nástěnná malba v chodbě dolního kostela vedoucí ke kapli sv. Jiří. Skalnatá grotta, která je na freskách zobrazujících sv. Benedikta pustá a zastíněná jen několika keři, v případě obrazu sv. Chelidonie rozkvétá. Jeskyně byla proměněna tak, aby oslavovala vlaštovičník, tedy rostlinu, po níž podle tradice získala světice své jméno. Vytvářením obrazu grotty, jež je vizuálním a konceptuálním středobodem daného místa, se komunita žijící v klášteře Sacro Speco hlásila k „vlastnictví“ posvátné krajiny Subiaca, kterou v šestém století utvářel sv. Benedikt a kterou aktualizovala nová poustevnická zkušenost sv. Chelidonie.

Důležitost obou světců i jeskyní, v nichž žili, je pro identitu kláštera ještě zásadnější, když vezmeme v úvahu vzestup františkánského řádu na konci třináctého století. Sv. Benedikt a Chelidonie totiž vytvářejí vizuální most ke sv. Františkovia Kláře. I díky tomu se Sacro Speco stává oblíbeným poutním místem. Ne náhodou se v cyklu nástěnných maleb dolního kostela objevuje řada modlících se postav, které se shlukují pod jeskyněmi obou světců. Aura obklopující Benedikta a Chelidonii posvěcuje i místo, kde přebývají. Posledním krokem v tomto nepřetržitém procesu přetváření krajiny byl příchod sv. Františka z Assisi do Subiaca ve třicátých letech třináctého století, jehož obraz byl okamžitě přijat v kapli sv. Řehoře.