The Medieval Origins of the Carthusian Landscape in Piedmont (Twelfth-Fourteenth Centuries)

From analysis of the cartari of the monasteries of Casotto and Montebenedetto - the first Carthusian monasteries of twelfth-century Piedmont - this article examines the close link between the Monastery of the Grande-Chartreuse and the two Italian Carthusian monasteries. These ties become especially apparent in the ways in which territorial matters are dealt with in the Consuetudines Cartusiae. Reading monastic sources against historical cartography yields the analytic means to reconstruct, graphically, the shifting possession of land areas between the two Italian monasteries. This, in turn, leads to improved understanding of the Carthusian landscape heritage from the twelfth century to the fourteenth, as well as the pre-existing structures still present in the territory.

Kartuziánské klášterní komplexy jsou charakteristické svou architektonickou složkoua prostředím, do kterého jsou zasazeny. Jejich výzkum se však často zaměřuje spíše na stavební vývoj budov než na krajinu kolem nich, což nutně vede k omezenému výkladu historie klášterů a jejich okolí. Krajina kolem původních kartouz, počínaje tzv. Velkou Kartouzou u Grenoblu, je totiž zásadní pro pochopení fenoménu kartuziánského mnišství.

Pozemky patřící středověkým kartouzám jsou dnes téměř zcela zaniklé a nečitelné kvůli proměně krajiny v průběhu staletí. Díky dochovaným listinným pramenům Consuetudines Cartusiae je však možné identifikovat jejich prostorové uspořádání a zkoumat jejich územní, morfologické a environmentální rysy.

Autorka článku zkoumá dva kartuziánské kláštery Casotto a Losa-Montebenedetto založené koncem dvanáctého století v Piemontu. Oba se nacházejí nedaleko Velké Kartouzy a je u nich možné rozpoznat architektonické a environmentální prvky úzce spojené s francouzským vzorem. Tyto kartuziánské kláštery jsou zajímavé obzvláště proto, že nám umožňují zkoumat krajinný kontext, do něhož jsou zasazeny, a to díky historické kartografii a majetkové dokumentaci z dvanáctého až čtrnáctého století, které se dochovaly ve dvou kartotékách. Podle autorky článku lze srovnáním archivních a kartografických pramenů vyslovit hypotézu o rozšiřování klášterních pozemků, identifikovat výrobní, zemědělské a chovatelské aktivity mnichů a pochopit úzký vztah mezi kartouzskou expanzivní politikou a prostředím. V neposlední řadě je pak možné - na základě studia pozůstatků staveb a archivních dokumentů - identifikovat již dříve existující struktury a infrastruktury v rámci majetku piemontských kartuziánských klášterů. Sbírky pramenů a dodnes přítomné pozůstatky zdí nám tedy umožňují pochopit kartuziánské krajinné dědictví a jeho zásadní význam pro historii dvou studovaných klášterů.