oa Transforming a Desert, Claiming the Domain. The Early Medieval Landscape of Conques

The abbey of Conques and its dominant church dedicated to St Foy are today one of the most prominent examples of the harmonic relationship between medieval sacred architecture and nature. This article considers the medieval landscape of Conques from an environmental-historical perspective by analyzing early medieval writings about the abbey. It focuses on early descriptions, which often contain literary, hagiographical topoi depicting ideal, symbolic, or imagined landscapes - sometimes, however, also partially reflecting reality. These descriptions serve, with caution, to investigate the local environment, its transformation, and its effect on the early history of the monastery. In addition, the article delves into the eleventh-century Liber miraculorum sanctae Fidis to investigate strategies that the monastic community used to control St Foy’s estates not only close to the abbey but also in the wider region. Analysis reveals the environment conditions, their impact on the history, and ways in which the monastic community sacralized the landscape through real processions and miracle stories to control it.

Tento článek se zabývá středověkou krajinou Conques z environmentálně-historického pohledu, a to na základě analýzy raně středověkých písemných pramenů o opatství dnes zasvěceném sv. Fides. Pracuje s nejstaršími popisy tohoto místa, situovaného v údolí na soutoku řek Dourdou a Ouche, podle kterých se do něj na konci osmého století uchýlil poustevník Datus a společně s Ludvíkem i. Pobožným (778-840) na něm poté založil klášter. Tyto texty často obsahují literární, hagiografické topoi, které popisují ideální, symbolické nebo imaginární krajiny. Někdy však částečně odrážejí i realitu a mohou tak, pokud s nimi zacházíme obezřetně, sloužit ke zkoumání prostředí (environmentu), jeho proměn a vlivu na rané dějiny opatství.

Dochované popisy Conques z devátého století zmiňují pustinu (nebo poušť v přenesenémsmyslu slova), jež po sobě na tomto místě zanechaly útoky Saracénů na konci století osmého a která začala rozkvétat díky aktivitě zakladatelů opatství a práci mnichů. I přes jejich snahu zůstal klášter i v následujících letech obtížně přístupný, a to kvůli svahům, které Conques obklopovaly. Strmé cesty, o nichž můžeme číst v řadě středověkých zázracích o sv. Fides, podnítilyPipina i. Akvitánského (797-838) založit opatství nové v asi čtyřicet kilometrů vzdáleném Figeacu, které pojmenoval „Nové Conques“. Panovník tímto krokem zažehl letitý spor mezi dvěma komunitami mnichů, který vyústil v posvátnou krádež ostatků sv. Fides, jež byly přeneseny z Agen do staršího ze dvou opatství. Jejich přítomnost se stala důležitým argumentem ve sporu o samostatnost „starého“ Conques a o jeho autoritu v regionu. Zásadní je pak skutečnost, která je v pramenech pojmenována již v jedenáctém století, že samotný název Conques (Conca nebo Concha) souvisí s přírodními podmínkami místa, na němž byl klášter založen - obrysy údolí totiž vytvářejí tvar připomínající mušli.

Článek zkoumá také strategie, kterými klášterní komunita chránila (a rozšiřovala) doménu sv. Fides a to nejen v blízkosti opatství, ale i v širším regionu. Liber miraculorum sanctae Fidis, kniha zázraků sv. Fides z jedenáctého století, ukazuje, že zájmy opatství mohli chránit bojovníci z mnišských řad. Svou územní autoritu však klášter získával také pomocí posvěcování krajiny prostřednictvím procesí s relikviářem své světice a prostřednictvím vytváření a šíření zázračných příběhů, které byly do této krajiny zasazeny.